já..

11. března 2008 v 14:44 | 
Možná když najedete na nějáky ten blog a zalíbí se Vám dotyčné osoby články,chtěli by jste ji poznat a vědět o ní víc..Třeba proč zrovna píše o těhle věcech jako třeba:LÁSKA,SMUTEK,TRABLE,STAROSTI,DEPRESE,atd...
Tk jsem se rozhodla že vám o sobě něco napíšu!!
Takže jsem docela obyčejná dívka.Jmenuju se Karin a narodila jsem se 30.9.1993,tudíž je mi 14 let.Bydlím s babičkou a dědou v rodiném domě v Třebíči.Mám 2 bratry a miluju zvířata!!
Moje zájmy?No to je různé..Jak vidíte tk mě strašně moooc fascinují mýtické bytosti!!Miluji víly a upíry!!To je moje vášeň!!Jinak mojí oblíbenou zpěvačkou je Ashley Tisdale a Avril Lavigne.
Jako každá holka i já mám problémy..!!Zrovna teď jsem strašně zamilovaná do jednoho kluka..Njn..Už jsme spolu chodili,ale rozešli jsme se..Já na něj prostě nemůžu zapomenou!!Je to strašně těžky..Tak ráda bych se mu vrhla do náruče a chodila s ním na náš místní sk8 park...Moje nej kámoška se jmenuje Veronika(neboli Wernulínek).Teď zažívám docela krušny období...Protože i Werča má nepřátele,kteří ji namůžou vystát,tk se vykašlali i na mě,takže jsem v součastné době ztratila docela dost kámošů,ale i dost mi jich přibylo!!
S blogem jsem začala asi minulý rok..Dlouho jsem zas nepsala články,ale to se teď změní...Budu psát o svém životě i o životě mých kámošů...Jestli chcete,tak mi do komentářů napište co vás zajímá a já udělám článek!!
Tk tohle jsem já..:DTakhle jsem vám shrnula svuj život a přidávám fotku..!Tak se zatím mějte!!
Vaše KáYinQa
kajYnqua
 

Avril-Videoklipy

11. března 2008 v 14:19 |  Videoklipy
tohle videjko je uplně užasny!!Ta holka vypadá uplně jak sestra Avril!!
Avril-Hot
Avril-When you´re gone
Avril-I´m with you
Avril-He wasn´t
Avril-Girlfriend
Avril and Lil´mama-Girlfriend Remix

ashley tisdale 2

10. března 2008 v 13:11
kiss the girl
Ashley Tisdale-Not like that
Ashley Tisdale-Suddenly
 


Ashley Tisdale

10. března 2008 v 13:03 |  Videoklipy
Ashley Tisdale-He said,she said

Samota a smutek

5. srpna 2007 v 14:06 |  Samota a smutek
Smutek je uvolnění, projev zklamaných očekávání a přání, jejichž napětí se rozplývá. Smutek zraňuje a bolí, protože jeho podstatou je vzdát se toho, k čemu jsme připoutáni - ať je to zlatá medaile, majetek, nebo milostný vztah - a žít se ztrátou. Jeho příznaky - mdlou pleť, unavené oči, povolenou tvář, nachýlená záda, zplihlá ramena, monotónní, tichý hlas - známe všichni.
Přirozeně se smutkem ze všech sil bojujeme: chceme být štastní. Honba za štěstím je právem všeho lidu, je to všeobecná posedlost. Domníváme se, že jediná cesta ke štěstí a rozzářeným očím se smutku vyhýbá, ale opak je pravdou - radosti dojdeme jen jeho přijetím. Protože smutek je nevyhnutelný, je zdravou odpovědí na rány, které naše očekávání v životě neodvratně dostávají. Chtěli bychom zůstat stejní, ale život se mění: trpíme bolestí z přizpůsobení. Jenže zklamání se nelze vyhnout.

Smutek nás spojuje s jádrem naší zranitelnosti a primárních vazeb, z nichž je spletena sít' našich zkušeností. Je to energie z uvolnění, tanec, pod jehož kroky se rodí uzdravující katarze, tolik důležitá pro plynulost a pružnost naší bytosti. Smutek je transformujícím prostředkem, který zdůrazňuje nevyhnutelnost změny a potřebu růstu a rozpouští naši strnulost a touhu po jistotě, bezpečí, stabilitě. Nenaplní-li se naše očekávání a touhy, nikdy bychom je neměli zpětně hodnotit jen proto, abychom se zbavili bolesti naopak bychom měli doslova i přeneseně zpívat blues.

Snaha vyhýbat se smutku má za následek povrchní štěstí, jistý druh "krabičky smíchu", která maskuje zcela zjevný spodní proud deprese: na takovou stanici je naladěno mnoho životů.
Thoreau má dnes pravdu víc než kdykoli jindy: většina lidí žije v tichém zoufalství, v maskovaném strachu, zlobě a smutku, které se jim naopak stávají stálými hosty.

Děti pláčou často. Neustále je potkává zklamání a ony dávají najevo své neštěstí a nespokojenost. A když se vypláčou, je po neštěstí. Brzy se ale naučí, že pláč a smutek nejsou správné a je radno se jim vyhýbat: "Neplač už", "Nebuď padavka", "Jestli budeš plakat..." atd.
Velice snadno lze upadnout do pasti a snažit se děti chránit před nástrahami života a jeho nevyhnutelnými zklamáními. Pamatuji se, jak jsem jednou vzala svého syna do restaurace na Big Sur, abych mu koupila horkou čokoládu, kterou jako dítě miloval. Ale v restauraci mi řekli, že čokoláda došla. Nikdy předtím se to nestalo. Jonathan ji musí mít. Jonathan ji zbožňuje. Zkoušela jsem to různě: "Nemáte čokoládový sirup a mléko?" "Nemáte nějakou instantní?" Jonathan to pozoroval s rostoucími rozpaky a nakonec mi řekl: "Mami, nech to být. Já jsem jenom zklamaný."

Chráníte sami sebe i své děti před zklamáním, utrpením a smutkem? Uvědomte si, že tím jen sebe i je chráníte před zdravým během života. Taková ochrana není k ničemu. Znám velmi úspěšného podnikatele, který denně "boduje" v práci, má skvělou rodinu a zdánlivě si neodepře žádnou světskou radost. Ale kdykoli se s ním setkám, obklopí nás aura smutku a tíhy - ve skutečnosti se totiž zoufale bojí přiznat si porážku, bolest nebo zklamání. Falešný závoj spokojeného života je popravdě těžkou rouškou deprese, která pokrývá všechno, co dělá, a veškeré zlato jeho života obrací v smetí. Ale on se bojí přiznat si své utrpení sobě i druhým. Uvědomuje si, že jeho domeček z karet by se zhroutil. Kdyby si dovolil plakat, jaká stavidla by tím asi otevřel? Podobně jistě mnozí známe lidi s neustálým smíchem na tváři, který je jen průhlednou zástěrkou skutečných pocitů.

Smutek signalizuje potřebu uvolnit vazby a závislost. Zazpívejte si blues svého života a zjistíte, že projev smutku přináší úlevu a radost. Když vás život zklame a postaví se proti vašim nejhlubším přáním, smutek je upřímnou odpovědí, jejíž očistná energie vysvobodí i všechny ostatní pocity.
Většina Gothiků zažíva smutek právě z toho důvodu, že jsou sami. Nepotlačujte v sobě smutek, pak by to bylo ještě horší...

Smutek a samota

5. srpna 2007 v 14:04 |  Samota a smutek
Smutek je uvolnění, projev zklamaných očekávání a přání, jejichž napětí se rozplývá. Smutek zraňuje a bolí, protože jeho podstatou je vzdát se toho, k čemu jsme připoutáni - ať je to zlatá medaile, majetek, nebo milostný vztah - a žít se ztrátou. Jeho příznaky - mdlou pleť, unavené oči, povolenou tvář, nachýlená záda, zplihlá ramena, monotónní, tichý hlas - známe všichni.
Přirozeně se smutkem ze všech sil bojujeme: chceme být štastní. Honba za štěstím je právem všeho lidu, je to všeobecná posedlost. Domníváme se, že jediná cesta ke štěstí a rozzářeným očím se smutku vyhýbá, ale opak je pravdou - radosti dojdeme jen jeho přijetím. Protože smutek je nevyhnutelný, je zdravou odpovědí na rány, které naše očekávání v životě neodvratně dostávají. Chtěli bychom zůstat stejní, ale život se mění: trpíme bolestí z přizpůsobení. Jenže zklamání se nelze vyhnout.

Smutek nás spojuje s jádrem naší zranitelnosti a primárních vazeb, z nichž je spletena sít' našich zkušeností. Je to energie z uvolnění, tanec, pod jehož kroky se rodí uzdravující katarze, tolik důležitá pro plynulost a pružnost naší bytosti. Smutek je transformujícím prostředkem, který zdůrazňuje nevyhnutelnost změny a potřebu růstu a rozpouští naši strnulost a touhu po jistotě, bezpečí, stabilitě. Nenaplní-li se naše očekávání a touhy, nikdy bychom je neměli zpětně hodnotit jen proto, abychom se zbavili bolesti naopak bychom měli doslova i přeneseně zpívat blues.

Snaha vyhýbat se smutku má za následek povrchní štěstí, jistý druh "krabičky smíchu", která maskuje zcela zjevný spodní proud deprese: na takovou stanici je naladěno mnoho životů.
Thoreau má dnes pravdu víc než kdykoli jindy: většina lidí žije v tichém zoufalství, v maskovaném strachu, zlobě a smutku, které se jim naopak stávají stálými hosty.

Děti pláčou často. Neustále je potkává zklamání a ony dávají najevo své neštěstí a nespokojenost. A když se vypláčou, je po neštěstí. Brzy se ale naučí, že pláč a smutek nejsou správné a je radno se jim vyhýbat: "Neplač už", "Nebuď padavka", "Jestli budeš plakat..." atd.
Velice snadno lze upadnout do pasti a snažit se děti chránit před nástrahami života a jeho nevyhnutelnými zklamáními. Pamatuji se, jak jsem jednou vzala svého syna do restaurace na Big Sur, abych mu koupila horkou čokoládu, kterou jako dítě miloval. Ale v restauraci mi řekli, že čokoláda došla. Nikdy předtím se to nestalo. Jonathan ji musí mít. Jonathan ji zbožňuje. Zkoušela jsem to různě: "Nemáte čokoládový sirup a mléko?" "Nemáte nějakou instantní?" Jonathan to pozoroval s rostoucími rozpaky a nakonec mi řekl: "Mami, nech to být. Já jsem jenom zklamaný."

Chráníte sami sebe i své děti před zklamáním, utrpením a smutkem? Uvědomte si, že tím jen sebe i je chráníte před zdravým během života. Taková ochrana není k ničemu. Znám velmi úspěšného podnikatele, který denně "boduje" v práci, má skvělou rodinu a zdánlivě si neodepře žádnou světskou radost. Ale kdykoli se s ním setkám, obklopí nás aura smutku a tíhy - ve skutečnosti se totiž zoufale bojí přiznat si porážku, bolest nebo zklamání. Falešný závoj spokojeného života je popravdě těžkou rouškou deprese, která pokrývá všechno, co dělá, a veškeré zlato jeho života obrací v smetí. Ale on se bojí přiznat si své utrpení sobě i druhým. Uvědomuje si, že jeho domeček z karet by se zhroutil. Kdyby si dovolil plakat, jaká stavidla by tím asi otevřel? Podobně jistě mnozí známe lidi s neustálým smíchem na tváři, který je jen průhlednou zástěrkou skutečných pocitů.

Smutek signalizuje potřebu uvolnit vazby a závislost. Zazpívejte si blues svého života a zjistíte, že projev smutku přináší úlevu a radost. Když vás život zklame a postaví se proti vašim nejhlubším přáním, smutek je upřímnou odpovědí, jejíž očistná energie vysvobodí i všechny ostatní pocity.
Většina Gothiků zažíva smutek právě z toho důvodu, že jsou sami. Nepotlačujte v sobě smutek, pak by to bylo ještě horší...

5další5

5. srpna 2007 v 13:59 |  VaMpÝrIsMuS
Často je pokládána otázka odkud se vůbec vampyrismus vzal a kde je skryt jeho původ. Na tuto otázku dosud nikdo uspokojivě neodpověděl. Zatímco na jedné straně racionální věda odmítá dnes již vůbec připustit samostatnou existenci - vše popírá. Na druhé straně okultismus svou odpověď skrývá před zvědavými vědci.
Tvrdí se, že Vampyrismus povstal v dobách velkého Egypta (asi 30 000 let př.Kr.), mocí egyptských černých mágů nebo je jeho původ připisován do asijských stepí a přiřazován ke kočovným kmenům, zatímco jeho vládnoucí dynastie pak na Balaton a do území tajemné Transylvánie. Vampyrismus tu, ale byl již mnohem a mnohem dříve. Všechny tyto zmíněné původy jsou již jen viditelné a zaznamenané kořeny doposud rozrůstajícího kmene.
Jeho počátek se ztrácí kdesi ve vzdálené záři pohanských ohňů a prvotních magických rituálů. Přesně tam se začalo vytvářet jedno z nejstarších náboženství na Zemi, před 27 000 let. Ve vzývání božstev temných i nebeských. V uctívání života a volání smrti. Z té záře uctívání, volání a víry povstal ten, který nepatří temnotě ani nebi, který obývá obě říše, jak hmotnou tak i astrální.
Tak zrodil se Nosferatu, mocný vládce, poutník mezi světlem a tmou, životem a smrtí. Pradávný nadřazenec nad oběma světy. Genius vampyrismu, upírský velekněz. On je nadřazenec nad vším. Vrací k životu vše to, co se v kapkách krve ztrácí z tohoto světa, z lidských osudů, přání a životů. Propůjčí tak poznání magie, ale je nucen respektovat i velikost Boží.

"Odsuzuji Tě k živoucí smrti
a věčné touze po krvi"
Bram Stoker, Dracula

Vampyrismus je tedy bez hranic. Natož pak zemi či místo svého původu, jelikož jest původu astrálního - tedy nehmotného, litujícího za hranicemi našeho světa. Vznikl již při tvoření a dříve či později se projevil v každé významnější kultuře na Zemi.
Ve své podstatě se dělí vampyrismus na tři základní formy existence. Na astrální, hmotnou a psychickou. Všechny tyto formy jsou vzájemně propojeny a ovlivňují se na vzájem.
Vampyrismus je na Zemi už mnoho let, ale jisté je pouze jedno, do Evropy se dostal s římskými legiemi před dávnými časy. Římské legie všude rozsévaly smrt a prosazovali své náboženství. A s nimi přišlo to strašlivé cosi. Připomínalo to člověka, ale živilo se to čerstvou krví. Nikdy to nezemřelo a nahánělo to lidem hrůzu a strach....
Lidé věřili na přítomnost a existenci upírů ve své společnosti a bylo to pro ně naprosto přirozené. I když tajemné a záhadné, postavené na úroveň neobyčejného strachu. Ať už se jednalo o divoké kmeny východní Evropy, slovanské a baltské země, tak i o tradice starého Egypta a v neposlední řadě i o kultury střední a Jižní Ameriky.
Věděli, že upíři se vynořily z temnot a hlubin věků a stali se tak ztělesněním zla. Lidé se jich báli. Dávali jim nejrůznější jména a přisoudili jim podobu krvavé šelmy. A tato představ často přetrvává dodnes.
Vlastí upírů se stala Transylvánie, tato nejméně známá a prakticky nezmapovaná část východní Evropy. Tato země je plná divokých lesů a rozeklaných skal, kam si jen tak nikdo netroufne. Je to domov a útočiště vlků, medvědů a ohromných havranů, kteří se soumrakem v hejnech přelétávají nad zapomenutou krajinou černých lesů, hradních zřícenin a osamocených křížů na vrcholcích kopců.
Do oparu mlhy a rudého slunce se prolíná jejich smutné krákání. Noci tam jsou, jako vystřižené z hororů. Tesknivé vytí vlčích smeček a temné nebe s plujícími cáry mraků.
O udatné a krutém knížeti temnot, který tuto zemi kdysi obýval. Často byli v tomto kraji nalezeny mrtvoly s prokousnutým hrdlem - v očích nevýslovný děs. Přitom nikde známka po krvi. Kdo mohl ten se této končině raději vyhýbal.
Přesto se stávalo, že do divoké a temné krajiny zabloudili pocestný, co o krvavé historii neměli ani ponětí.
Pověsti a první záznamy o upírech jsou staré nejméně 5. až 6 000 let. Všechny legendy o upírech jsou si až neuvěřitelně podobné.

Temný noční přízrak vstávající z hrobu a sytící se krví živých lidí. Mezi lidi obvykle přichází mezi soumrakem a svítáním, pije jejich krev, čímž se udržuje při životě a chrání tak své tělo před rozkladem v hrobě.
V Evropě mají upíři své kořeny především v Rumunsku, Maďarsku, Srbsku, na Moravě, v Polsku a v Karpatech. Až m nohem později se objevili ve Francii, Anglii a Německu. Jako pravlastí upírů je nazývána Transylvánie.
Přesto si každá kultura charakterizovala svou vlastní představu upíra je však nejvíce rozšířená a stala se obecně společnou pro většinu kultur a národů. Zosobňuje ji tajemná, záhadná postava s plnými rudými rty a dlouhými zuby s kapkami krve.
Je obdařena nadpřirozenou silou, ovládá magii a má hypnotické schopnosti. Upírem může být i žena, ale všechny ženy jsou krvelačnější než muži.
O upírech, lépe řečeno vzkazech pro ně, se prý můžeme také dočíst v Bibli (Starý zákon). Znalci Starého zákona tvrdí, že určitá slova v třetí knize Mojžíšově, kapitole 17 jsou nepochybně adresována upírům:

"Krve žádného těla jísti nebudete, neboť duše všelikého
těla jest krev jeho. Kdokoliv by ji jedl, vyhlazen bude."

Věřilo se také, že Satan v podobě upíra měl svůj vliv v epidemii cholery, která zachvátila střední Evropu (Vše co si lidé vytvořili sami a je to zlé, tak to svádí na Satana) v roce 1417.
Jedinou, však všeobecně známou tradicí ochrany proti upírům lze pokládat křesťanský kříž. Je třeba se podívat na celou podstatu této této tradice z trochu jiného pohledu. Jít po stopách historických pramenů hlouběji do minulosti.
V slovanských a balkánských zemí východní Evropy je možné se na odlehlých a liduprázdných místech setkat se vztyčenými kříži. Jsou vyrobeny ze dřeva nebo z kamene. V dávných časech tudy vedly cesty poutníků a kupců. Časem se k těmto křížům dostavělo i nouzové přístřeší nebo kapličky. Kříž tady měl své poslání, chránit člověka v nouzi před bytostmi temnot. Nutno dodat, že doposud vznik a původ nebyl nikdy uspokojivě vysvětlen.
V době narození Ježíše Krista byl kříž považován za běžný mučící nástroj, na kterém se popravovalo.
Zajímavou historii má kříž vztyčovaný na hrobě, ještě mnohem dříve, než se spojoval s umučením Ježíše Krista a stal se symbolem křesťanství, tak se jím např. označovalo křížení cest.
Na křižovatkách se většinou pohřbívali lidé, kteří zemřeli nějakou nadpřirozenou smrtí. Tuláci, sebevrahové, neznámí lidé, ti, kterým se přisuzovala hrůzná pověst - čarodějové apod.. Kdyby se údajně chtěli vrátit do světa živých , věřilo se, že by nevěděli na jakou stranu se vstoupit. Než by se rozhodli, přišlo by svítání, kdy moc černých duchů končí...
Nejenom Křesťanský kříž , ale spousta dalších předmětů a rituálů souvisí s vampyrismem.
Nejvíce záznamů je však spojeno s nalézáním upírských hrobů, případně celých pohřebišť. Existuje o tom nejrůznější svědectví, jak z okultních studií, tak i úředních zápisů. Definitivní tečku za nočními výlety upíra udělalo vždy spálení jeho těla na hranici. Na tomto místě je třeba dodat, že v Čechách spalování upírů zakázala až osvícená panovnice Marie Terezie.
Uvádí se asi 46 příčin, z nichž se nebožtíci nebo živí mění v upíry. Dále sebevrazi (kteří se stávají psychickými upíry v dalším životě), čarodějové (kteří se mohou stát upíry díky svým rituálům nebo jsou vybráni do užšího svazku), a údajně lidé postiženi církevní klatbou a úkladně zavržení jedinci (až samotáři). Také ti co byli prokleti vlastní rodinou a ti co se zapletli do magie.
Upír ve světě..

Podle některých lidí a okultistů byli němečtí a francouzští upíři mírnější a hodnější než kolegové z východních zemí. Zde je sepsáno pořadí zásad, kterými se řídí stav upírství a mimo jiné uvádí, smrtelná bledost, která se často upírům připisuje, nebývá vždy podmínkou.
Upíři se naopak projevují krásou a kypícím zdravím, až na občasnou nevolnost a malátnost. Sáním krve si upír prodlužuje svou existenci, přičemž intervaly mezi nasycením mohou být i několik let. A když už k tomu dojde, nemusí nutně zabít. Naopak rozmnožuje svůj druh.
Žijí v uzavřených komunitách a nikdo je z ničeho nepodezřívá. Důstojně skrývají svou identitu a naučili se přežívat tak, aby neuhynuli upálením nebo kůlem.
Upíři vyhledávají obvykle svou oběť, které se potom dvoří se všemi znaky milostné vášně a záhadné romantiky. Touží po sympatii a lásce nejen své oběti, ale i mezi sebou. upíři jsou démoni sexu a zvrácené erotiky s jemnou příchutí sadismu. V dějinách se stali dokonalým zosobněním něčeho nepochopitelného, nepoznatelného a záhadného. Něčeho, co může vyvrátit z kořenů celý běh lidského života a dokonce uhasit i jeho plamen.
Upíři se množí a násobí přesně podle temných nadpřirozených zákonů. Tajemné pouto v jejich existenci představuje hřbitovní hlína, která symbolizuje jejich spojení se záhrobím a jejich rakve, které v sobě nesou smrtelnou kletbu. Ten, kdo poruší klid jejich rakví, často umírá záhadnou a nevysvětlitelnou smrtí. Historie je poseta spoustou těchto případů a to nejen z oblasti vampyrismu.

"Hroby a rakve v sobě mohou skrývat neznámá tajemství, záhadné magické síly
nepochopitelné pro dnešní přetechnizovaný svět.
Mohou s nimi být spojeny ty nejneuvěřitelnější případy, záhadná úmrtí a tragické nehody.."

Nerozřešenou záhadou je třeba i mumie budhistického reformátora Tsonga Kaby z Tibetského kláštera Chaldan. Jeho rakev se volně vznášela bez viditelné podpory asi 20 cm nad zemí. Z Tibetu pochází i zpráva, že v nepřístupných podzemních kryptách paláce ve Lhase jsou uložena těla záhadných obrů. V roce 1957 to vypověděl syn vysoko postaveného hodnostáře Tibetské vlády, kterému lámové i přes velký zákaz dovolili sejít dolu. Vypověděl, že dlouho sestupoval po schodech se zavázanýma očima. Napočítal několik stovek schodů. Lámové během cesty vůbec nepromluvili. Když dorazili do hrobky, tak spatřil tři obrovská těla pokrytá zlatem. Těla ležela v rakvích z černého kamene. Dva muži a jedna žena. Žena měřila přes tři metry a největší z mužů pět metrů. Jejich hlavy byli na temeni lehce kuželovité, měli úzké čelisti, malá ústa a tenké rty. Těla byla v naprosto zachovalém stavu a budila dojem, že jsou pouze v hlubokém spánku.
Dá se usoudit, že se jedná o těla "Nefilů", pradávných učitelů lidstva, o kterých se v jistých souvislostech zmiňuje i Bible. Byli stvořeni spojením pozemských žen s démony (lépe řečeno s údajnými bohy či polobohy).

Vampíři, též upíři, jsou pekelné stvůry s nadlidskou silou, hbitostí a inteligencí postižené nesmrtí. Vesměs mají bledé tváře i celou pokožku, jen rty bývají krvavě rudé, pravděpodobně díky způsobu obživy - upír se totiž živí krví smrtelníků. Charakteristickým znakem těchto stvůr pak bývají nepřirozeně dlouhé špičáky, jimiž se upír zakousává do oběti s úmyslem sát krev.

Tito zplozenci pekel mají schopnost rozšiřovat své řady právě touto odpornou metodou, tedy sáním krve. Podle známého lékaře Cornella Pery z Trinsicu, který se v minulém století zabýval studiem vampírů, sliny upíra přenášejí nemoc, kterou pojmenoval Vampyrism.
Cornell Pery nám ve svém díle podrobně osvětlil, jak Vampyrism působí. Nejprve se slinami infikuje otevřená rána, podle Peryho k tomu dochází jen při sání krve, ale novější zprávy hovoří, že někdy stačí pouhé kousnutí upírem k přenesení nemoci. Infikovaný se pak, pokud setkání s vampírem vůbec přežije, začíná sám měnit ve vampíra. Postižený postupně zapomíná na svou lidskost, sluneční svit se mu stává nesnesitelným a po několika málo dnech jej i začíná zraňovat, straní se jej proto a přivyká zcela nočnímu životu, přes den spí. Postupem času zapomíná zcela na své lidství, začíná se živit krví a stává se lidem nebezpečný, mohutní jeho svalová hmota.

Je tedy nezbytné postiženému podati léku zvaného "Vampyre defoliant", jehož objevem Cornell Pery završil své životní dílo. Bohužel tento lék není snadné vyrobit a to z důvodu vzácnosti některých přísad. Nicméně recept je znám a mistři léčitelé vědí, jak lék destilovat.

Reálný vampýrismus

5. srpna 2007 v 13:57 |  VaMpÝrIsMuS
A zde je mé zamyšlení o Vampýrizmu, ne o tom z filmů, nebo pohádek, ale o tom skutečném, kterým trpí někteří lidé. Je jen na vás, jak tento článek pochopíte a zda-li mě nebudete považovat za šílence.
Tak tedy ten dnešní vampýrizmus... jak jistě víte, je to nezbytná touha po energii. Je jedno, jestli je to energie rovnou z krve, psychická energie,astrální nebo živlová. Dnešní představa vampýra se bohužel drží té postavy z folklóru, co hltá několikrát za noc litry krve. Ne však všichni ale vědí, že krve je potřeba získat velmi málo a i takové množství stačí. Záleží jen na tom, jak vaše tělo vydrží dlouho. Krev je tekutina, která dává život, je v ní obrovská spousta životní energie, kterou Vampýři potřebují. Ne kvuli tomu, že by byli tak krvelační, ale pouze pro to, protože doplńovat energii jen z vlastního zdroje jim nestačí, jejich tělesná energie není tak velká, aby jim stačila k tomu, aby z ní 'uživili' všechny své smysly a schopnosti, proto ji musí brát jinak.
TROŠKA HISTORIE:
Prvním skutečným vampýrem byl Kain, nezaměňujte jej s Kainem z Bible, tohle byla naprosto jiná osoba. Nikdo neví, jak vznikl, ale byl to on, kdo dal vzniknout legendám o Upírech, teď již tedy víte, co to asi bylo za hrůzu...Ale dnešní vampýři jsou slabší než on, ale silnější než lidé, způsobila to lidská krev, která se zkřížila s vampýří a každou další generací slábla. Kdyby to zůstalo pouze v rodu, umíte si představit, jaké by to bylo na zemi dnes? Zní to jak z filmu, když si to teď spjetně čtu...ale dnešní doba je tak přetechnizovaná a vědecky doložená, že tomuto věří málokdo i když je to čistá pravda. Další teorie je ta, ze vampýrizmus vznikl z astrální formy, ktrá se nějakým způsobem usadila v lidech. Osobně se přikláním k té první možnosti, protože tato verze není doložená jako ta první a také mnohem méně vysvětlitelná.
DNEŠNÍ REALITA:
Vampýři se rozdělují na dvě základní skupiny a sice: Sang. a Psychičtí. Sanguiničtí se živí pouze krví, jako potravinový doplněk k získání energie pro své schopnosti, protože jejich vlastní jim k tomu nestačí. Nu a Psychičtí se živí energii životní produkovanou každým tělem, kterou nasávají, není tedy potřeba krve. Ze Sang. vampýra se stane často vampýr psychický, ponevač uvažte sami, je obtížné najít kdekoliv dárce, co by vám pravidelně daroval trošku své krve. Obecně platí, že čerstvě procitnutí vampýři vydrží bez energie asi týden a s postupem času se interval potřeby prodlužuje, jak sílíte. Vampýrizmus může mít ale také formu astrální, nebo živlovou, jak už názvy napovídají, způsob obživy se provádí buď tak, ze energii čerpáte z astrální roviny, nebo přes sny. A živlové krmené probíhá tak, že nasáváte energii z některého z živlu (nedoporučovala bych vodu, vodníplochy do sebe nasávají obrovské množství zbytkových a negativních energií).
Schopnosti...ty se lyší od vampýra k vampýrovi, ale co je snad spojuje všechny je to, že vidí dobře ve tmě a orientují se bez problémů i v tmě naprosté, naopak tohle má za důsledek to, že jsou citliví na denní světlo a slunce, také silná světla jiného původu. Slunce jim doslova bere energii a jejich citlivé oči je pálí a slzejí a jejich kůže často zrudne, okamžitě se spálí, nebo na ni naskáčou podivné rudé skvrny. Také dlouhý pobyt na slunci, byť v slunecních brýlích a co nejvíc zahaleni způsobuje, že je neskutečně bolí hlava a dostavuje se pocit naprostého vyčerpání a toho, že jim snad hlava brzo praskne... Dokáží také měnit barvu očí, hlavně ve vzteku, po nabytí energie a na slunci, jejich barva očí není určitá. Také jsou nesmírně citliví na jakýkoliv kouř, nebo vítr zvlášť když se jim dostane do očí. Měsíc jim dává energii a táhne je ven, jsou to noční tvorové, protože jak jinak, světlo nesnáší. Mají bledou pokožku, protože slunce jim způsobuje to, že jim hnisají, slzejí a pálí nesnesitelně oči a okamžitě rudnou a to nesnášejí, proto se schovávají a tak nejsou opálení. Většina vidí také aury a má vyvinutou velmi silnou intuici, dokážou vycítit zlo a jakékoli negace. Také ovládají práci s energií. Díky způsobu obživy se jim také dříve hojí rány a jsou odolnější nemocem. Nemyslete si však, že mimo braní energie se ničím neživí, jedí jako normální lidé, pouze jednou za čas sepotřebují nakrmit.
Nu a teď se nabízí otázka, co se stane, když nekdo takový nedostane enrgii jakýmkoliv způsobem? Stane se to, že cítí něco jako hlad, ale nic jej nezasytí, až energie z krve, nebo psychické energie, celé tělo se oslabuje, protože vydává příliš mnoho energie na dané schopnosti, nebo vnímání smysly, což nejde zastavit a energie pouze jeho mu nestačí a vede tedy k naprostému vyčerpání a bolesti hlavy, dokud se zase nenakrmí. Tomuhle stavu doporučuji předcházet, může mít vážné následky.
Procitnutí...je odstartováno většinou nějakým traumatem, nebo zlomem v životě. Probíhá v období puberty a u každého se liší. Ale obecně platí to, že začnete videt dobře ve tmě a nepotřebujete světlo tam, kde ostatní ano. Také slunce vám začne vadit a doslova vás bolet. Začnete slyšet lépe a začne vás fascinovat pohled na krev a snad i to, že na ni máte chuť. Také mívají často procitající vampýři zálibu v hřbitovech, snad kvůli energiím a klidu, co tam mají, také začnete vidět duchy a některá místa se vám stanou nepříjemnými,nebo´t tam cítíte něco, co se vám nelíbí. Každopádně poznáte, že jste skutečný vampýr tak, že se napijete krve. Nezískávejte ji však násilím, ale třeba od blýzkého přítele, kterému věříte a on vám ji poskytne, ubezpečte se, že má krev zdravou (AIDS) a poté novou žiletkou proveďte řez třeba na paži, stačí 1cm dlouhý a hluboký pouze tak, aby jste prořízli kůži. Sajte rovnou z rány, energie je větší. Pokud ucítíte něco nepopsatelného a budete chtít víc a jako by vás plnila energie, není o čem diskutovat, jste jeden z nich. První krmení je asi jako první panák, ale ta energie co máte se pak nedá popsat, nemluvě o tom, že smysly se vám zbystří a vše budete vidět jinak a líp i vnímat. Nejlepší je provádět tohle, když jste naprosto vyčerpaný, poté máte energie mnoho na překonání čehokoli a smysly jako novorozenec. Ale pozor i slunce se stává silnějším pro vás.
Mnoho doktorů popsalo vampýrizmus jako nemoc, jako určitou světloplachost a alergii na slunce spojenou s častým vyčerpáním (např. Porfýlie ). Já jsem ale nepsala o žádné nemoci, ani psychické poruše, pověstech, píšu jen pravdu o tom, co je zde na tomto světě a stačí se jen dívat a vnímat, zapomenout na vědu, zákony života a vrátit se tam, kdy lidé žili v souladu s přírodou a měli rozšířené vnímání a věřili v skutečný vampýrizmus. Oni věděli, že se prolínají dva světy, ten magický a hmotný. A vampýři ovládají oba.
http://vampyres-support.mysteria.cz Zde odkaz na reálný vampýrizmus, hledáte-li odpovědi, najdete je zde.
Každopádně, věřte, že vampýrizmus, ten skutečný je možná blýž, než si myslíte a je jen na vás jak tenhle článek pochopíte, jestli tedy vůbec.

Mýtus,nebo pravda?

5. srpna 2007 v 13:54 |  VaMpÝrIsMuS
Zprávy a zmínky o upírech zaznamenáváme z různých částí světa a to již v nejrannějších kulturách, jako je stará Babylonie, Persie, Indie. V každém kulturním prostředí přijímá obraz upíra samozřejmě více či méně jinou podobu, takže v Portugalsku potkáváme femininní bruxu, která je kombinací čarodějnice sabatu s vampýrem, v arabských zemích příšerného revenantního požírače mrtvol - ghůla , ve starém Řecku zase se strigami či lamiemi, které jsou jen upírskou podobou čarodějnic, tu je upírství spojeno s ďáblem, peklem, čarodějnictvím a černou magií tu zas upíři nesou zřetelně lykantropické atributy. Zarážející podobnost upírských mýtů, pocházející z více kulturních oblastí, nás utvrzuje v doměnce, že se, stejně jako v případě čarodějnic, čertů, vodníků a podobných významných multikulturních mytologických postav jedná o projevy silného archetypického materiálu. Víra v upíry, jako lidské bytosti, po smrti vysávající krev svých bližních, byla vůbec nejrozšířenější v zemích slovanských a na Balkánském poloostrově. V českých zemích měl tento "druh upíra" ve starých dobách původní jméno morous podle slabšího stupně útoku upíra, kterým byla noční můra. Jmen a podob mají vampyrické bytosti celou řadu, my se však budeme zabývat tímto geograficky i kulturně nejbližším "typem".
Co byl tedy upír v lidovém podání? Člověk, který byl za života napaden jiným upírem, nešťastník, který musí po životě žít příšernou existencí vysávače krve bližních a se smrtí je připraven i o možnost života věčného v království nebeském (v některých krajích se věřilo, že nemrtvými se stávájí po smrti sebevrazi). Po smrti pak každou noc opouští hrob a vydává se upíjet krve oběti respektive obětí a to tak dlouho, dokud oběť žije. Hlavními znaky takového upíra jsou prodloužené špičáky, jako nástroj útoku, mrtvolně bledá, propadlá tvář, zarudlé bělmo a obligátní rubáš. Upír vládne silou sedmi mužů. Před upírem je možno se chránit květy, nebo hlavičkami česneku, svěcenou vodou, krucifixem. Jeho řáděni lze, podle tradice zamezit církevním rituálem a modlitbami. Minulo-li se duchovní opatření účinkem, přistoupilo se k více či méně drastickým likvidačním opatřením, která se drobně mění podle kraje, či země. Upírovy bylo probodeno srdce nebo hlava osikovým, lipovým či dubovým kolíkem, či železným hřebem, spáleno srdce, hlava či celé tělo, uťata hlava a položena k nohám, případně zakopána daleko od těla upíra, atp. Po exekuci bylo tělo upíra znovu křesťansky pohřbeno. Nepohlíželo se na upíra tudíž jako na samo zlo, ale spíše jako na oběť zla a kromě strachu z napadení byla likvidace upíra motivována i snahou o záchranu jeho duše.
Upírství bylo často spojováno s černou magií a čarodějnictvím. Ve starých dobách se také označovalo jako "magia posthuma" čili magie mrtvých a podle pověry rozšířené v islámských zemích se upírem stával černý mág či čarodějnice za života škodící lidem . Spojení čarodějnice-upír se objevuje v pověrách více národů. Samotné slovo upír vzniklo z tureckého uber tj. čarodějnice, ale to jsou jediné body spojující magii a čarodějnictví s vampyrismem. Důvodem těchto pověr je vedle přirozené lidské vlastnosti spojovat neznámé a záhadné s kouzly a čáry možná také v dřívějších dobách rozšířené používání lidské i zvířecí krve v černé magii a nápadná podobnost příznaků očarování s příznaky vampýřího útoku. Z okultního hlediska je velmi příbuzným tématem psychický arrivismus a magickou cestou vytvoření vampýrští elementálové. Posledně zmíněné už se svou problematikou řadí mezi témata ryze magická, nemají totiž, kromě svého důsledku pro oběti, s danou problematikou mnoho společného.
V dějinách minulého století se setkáváme s několika slavnými případy lidí, jako např. "Düseldorfská zrůda" Peter Kurten, "Hanoverský upír" Fritz Haarman , John Haigh, nebo "Upír z Galoweku" Stanislaw Modzelewski, američanka Tracey Wigginton, Brazilec Costa de Andrade apod., kteří pili lidskou krev, a byli proto často označováni za upíry. S vyjímkou Johna Haiga, šlo vždy o sadistické zrůdy u kterých se pití lidské krve kombinovalo s antropofágií a dalšími zvrácenostmi. Všestranný zločinec Haigh, přestože je často uváděn jako upír moderní doby, si s největší pravděpodobností pití krve svých obětí vymyslel, v marné snaze vyměnit téměř jisté popraviště za doživotní pobyt v psychiatrické léčebně. Známý masový vrah američan Theodor Robert Bundy se sám přirovnal k upírovy, měl pocit, že mu jeho zločiny dodávají energii. Podobné případy běsnění sexuálních deviantů probíhalo, jak se dá předpokládat i v dobách starších a byli to jen další impulzy k formování mýtických představ o nemrtvých. Ve vzpomenutých případech se jistě jedná o vampyrismus, ale ve smyslu psychiatrickém, avšak nikoli o nemrtvé.
V dnešní době existuje malé množství lidí, kteří se považují za upíry. Pijí lidskou krev (většinou od dobrovolných "dárců"), nebo k tomu mají nutkání, Noc je jim milejši než den a dále přebírají některé znaky folklorního nebo filmového upíra. Známý je případ muže ze Spojených států, který jako zaměstnanec v transfuzní stanici ukradl během delší doby desítky litrů krve pro svou potřebu. Není známa pohnutka takových lidí k jejich jednání, avšak nejedná se o upíry, protože stejně jako v případech upírů-vrahů jsou tito živí, čímž postrádají základní podmínku pro použití tohoto označení.
Samotné případy vampyrismu, ale nemají s folklórním zobrazením upírů mnoho společného a tím méně s jejich uměleckým zpracováním. Literární a filmové pojetí tématu se inspirovalo těmi nejděsivějšími pověrami a bohužel dnes určuje i obecné povědomí o tomto nesmírně zajímavém úkazu, které nejde ani centimetr za Drákulu a jeho filmové soukmenovce pokleslého žánru.
Litry krve a podle některých svědků se svíjí a vydává děsivé zvuky. Je důležité zdůraznit, že nebylo před otevřením shledáno žádné porušení hrobu, ani jeho okolí. Nastoluje se otázka principu existence nemrtvých. Nelze v žádném případě souhlasit s okultisty romantiky a milovníky temných sil, že jsou ,více či méně vyšinutí, vysávači krve moderní doby skutečnými upíry a tvoří jakousi vyšší vývojovou formu lidského rodu, nietzcheova nadčlověka. V těchto kruzích byl vyřčen názor, že upír je pánem pánů tvorstva a jediným lovcem největších lovců - lidí, tím se staví na pomyslný vrchol potravního řetězce. K těmto extrémním názorům lze jen máloco dodat. V tomto duchu by musela platit nesmyslná rovnice upír=kanibal=kvalitnější člověk. Na druhou stranu zde byly pokusy skeptiků vysvětlit "racionálně" vampirické události starších časů zvláštní hlínou v hrobech, zvýšenou krvetvorbou, přirozenou mumifikací, plynatostí, apod. Teorie tohoto druhu ale vyvolají spíše více otázek, než kolik se snaží objasnit. Hlavním problémem je jejich naprostá ignorace faktu, že otevření hrobů předchází řádění upíra v okolí a to včetně vizuálních kontaktů s "duchem" zemřelého. Skutečná existence nemrtvých spočívá v jakési duchovní anomálii, která by se dala vcelku výstižně vyjádřit označením "okultní nemoc". Ihned po smrti, podle představ okultistů, opouštějí člověka tzv. vyšší duchovní principy a tzv. nižší složky nazývané astrální,nebo siderické tělo, životní energie, známá také jako prana a tzv.kama neboli duše zvířecí, středisko pudů a protipól lidské duši, drží při těle, až do vyprchání prany, které je závislé na určitém stupni rozkladu těla hmotného. Poté smrtelné (nižší principy) zanikají, s vyjímkou těla astrálního, které, jako otisk lidské existence, může pobývat v astrálu i staletí. U upírů k tomuto procesu z neznámých příčin nedochází, astrální tělo, řízené kamou tomuto torzu člověka dodává pranu, kterou právě ubírá svým obětem a tělo dále žije svým vegetativním životem. Zdá se, že předpokladem pro výběr obětí je emocionální vazba. Naznačuje to výše napsaný okruh obětí a že se tomu děje bez zábran, potvrzuje teorii o nadvládě kamy nad mrtvým. Když upír zahubí svou oběť, najde si další a pokračuje ve svém řádění, dokud nejsou proti upírovy podniknuta opatření, či jiným způsobem není tělo neživého narušeno ve svém hrobě. Označení upírů nemrtvými, je tedy výstižným popisem jejich stavu, který není životem, ale ani smrtí. Vidíme, že se jedná téměř o arrivismus mrtvých, avšak důsledky pro oběti nemrtvých jsou mnohem fatálnější, protože organismus upíra, na rozdíl od arrivisty žádnou energii nevytváří a potřeba upíra je mnohonásobně silnější. Arrivismus také neúčinkuje na rozdíl od vampirického ataku na velkou většinu lidí. Ve starých dobách se věřilo,že krev je nositelkou duše toto je vyjádřeno i ve III.knize Mojžíšově Starého Zákona , kde stojí: "Protože duše celého těla v krvi jest". Starobabylóňané byli přesvědčeni, že krev, duše a život jsou jedno. A v tomto duchu se upírům přiřklo přímo ubírání krve a k tomu jim lidová slovesnost opatřila prodloužené špičáky. Noční působení bylo zase způsobeno větší vnímavostí napadených k duchovním vlivům, které se zvyšuje v různých fázích spánku a usínání a samozřejmě také byla noc vždy časem řádění temných sil. V dnešních dobách se s tímto jevem už asi setkáme už jen velmi vyjímečně, což je způsobeno moderním pohřbíváním, pitvami a všeobecně nižší citlivostí posledních generací k nehmotným silám, což je sice velká ztráta lidstva, avšak alespoň v tomto konkrétním případě to lze spíše považovat za klad.

Vampýrismus

5. srpna 2007 v 13:53 |  VaMpÝrIsMuS
VAMPYRISMUS
Téma vampyrismu je v současnosti velice populární. Upíři jsou častým námětem současných filmů, nevyčerpatelným zdrojem v literatuře, kde tyto bytosti oplývají mnoha fantastickými vlastnostmi a schopnostmi. Stylizace do role upíra slouží jako velmi přitažlivá image, existují početné skupiny lidí, kteří si vybrali vampyrismus jako inspiraci pro svůj životní styl, někteří se dokonce za upíry považují. Pojďme se však podívat na fenomén vampyrismu z hlediska folklórního a přiblížit si některá okultní či vědecká vysvětlení.
FOLKLÓR
VZHLED UPÍRA
Folklórní upír nepřipomíná příliš onu romantickou postavu vytvořenou minulým stoletím. V románech a filmovém zpracování vyhlížejí upíři stále lépe a lépe a v průběhu let jsou čím dál tím víc spojováni se sexualitou - na míle se tak vzdalují oněm tvorům z folklóru.
Klasický "tělesný" upír, čili strašidlo Evropy nenosil ani plášť, ani elegantní oděv. Jeho vzezření se podle folklórní tradice podobá vzezření většiny mrtvol čerstvě vykopaných ze země. Jednalo se tedy o bytost oděnou do toho, v čem byla pochována - do rubáše. Mezi další příznačné charakteristiky patří například fakt, že upír nebyl bledý. Většina dokumentů uvádí, že barva pokožky nemrtvého měla typický rumělkový nádech a na rozdíl od hubeného, až vyzáblého zjevu má folklórní tvor, podle častých výpovědí, podobu spíše odulou. Atributy, které jsou nemrtvým připisovány, zahrnují mimo jiné příšerný pach či zatuchlý dech, dlouhé nehty a vlasy, ostré zuby - nikoli však nezbytně abnormálně vyvinuté špičáky, a (v některých případech) oči žhnoucí nadpřirozeným, často rudým světlem.
Dalším druhem upíra, se kterým se rovněž setkáváme ve folklóru, je upír s vlastností přízraku. Tento se přiživuje na živých lidech, a to v noci, když spí. Vesničané v jeho rysech často rozpoznávají jednoho ze svých zemřelých sousedů. Oběť si jeho identitu většinou zapamatuje, čímž obvykle vyvolá mánii a sklíčenost v řadách vesničanů. Podezřelá těla se při exhumaci často jevila opuchlá, narudlá a jaksi čerstvá, a to celé měsíce po pohřbu.
SCHOPNOSTI UPÍRA
Jednou ze základních prvotních schopností tělesného upíra je schopnost být živ z krve lidských bytostí. Jinou prvotní schopností je ta, kterou si většina lidí zvykla u nemrtvých očekávat, a to velká síla. Ve většině případů útoku tělesného upíra se o oběti mluví jako o bezmocné, neschopné odrazit sajícího upíra. Druhotné schopnosti tělesného upíra se do značné míry různí. V několika zemích např. existuje víra, že upíři stále ještě mohou mít sexuální styky s živými, takové styky však v žádném případě nebyly považovány za žádoucí. Jinou vlastností tělesného upíra (na určitých územích) je jeho schopnost žít do jisté míry znovu život smrtelníka.
Prvotní schopnosti přízračných nemrtvých jsou schopnost čerpat životní sílu z živých bytostí (nikoli nutně prostřednictvím krve, pravděpodobněji formou psychické energie) a schopnost paralyzovat oběť. Mezi druhotné schopnosti patří např. schopnost některých přízračných upírů měnit své vzezření. Bezpočet obětí hovoří o změně podoby tvora v okamžiku, kdy se chystal zaútočit, někdy i během útoku samotného. Jinou zajímavou druhotnou schopností je jeho schopnost létání či levitace.
ZPŮSOBY OCHRANY PŘED UPÍRY
Zde najdete některé tradiční způsoby zabíjení upírů a několik dalších praktik, které těmto tvorům zabraňují povstat a ubližovat živým.
DŘEVĚNÝ KŮL:
V evropské realitě se jednalo o nejoblíbenější způsob zneškodnění upíra. Tehdejší "lovci upírů" se pravděpodobně domnívali, že moc této praktiky nevychází z kůlu samotného, nýbrž ze země. Prohnáním dřeva skrze tělo a skrze dno rakve do země mohl lovec účinně spojit nemrtvého opět se zemí, a tak přivodit rozklad upíra. Jednodušší verze tohoto vysvětlení říká, že kůl neměl jiný význam než držet upíra na jednom místě tak, aby nemohl vstát. I tady však bylo třeba, aby byl kůl prohnán přímo skrze tělo a rakev do země.
ODSEKNUTÍ HLAVY:
Ti, kteří upírům v minulosti stínali hlavy, činili tak na základě představy, že tento akt zajistí, aby již upír nevstal z hrobu. I kdyby stětí hlavy upíra nezabilo, nemohl už být tento tvor dále schopen pronásledovat člověka. Z tohoto důvodu bývala hlava často pokládána k nohám nemrtvého, čímž mu mělo být znemožněno, aby si ji znovu nasadil. Pro úplnou jistotu však mnoho lovců podnikalo jedno opatření. Spálení.
Upíři bývali často pokládáni za mrtvoly oživené zlou mocí. Spálení těla nemrtvého by se tedy v takovémto případě jevilo jako logický krok. Ostatky ze spáleného těla byly často odděleny a pochovány, případně také odevzdány proudu řeky, aby nezůstalo žádné tělo, které by zlá moc mohla znovuoživit.
VYJMUTÍ SRDCE:
Tato technika není tak rozšířená, přesto však bývá občas používána, neboť představuje do jisté míry alternativu k probodnutí kůlem či odseknutí hlavy. Kultury, které odstraňují nemrtvým srdce, zřejmě věří, že srdce pumpující krev udržuje upíra při životě. Tím, že bylo srdce vyjmuto, již nemohla zapříčinit upírovo znovuoživení.
SVATÉ ČI POSVĚCENÉ ZBRANĚ:
Ve folklóru se můžeme setkat s několika nejasnými odkazy na používaní jistých posvěcených předmětů. Ve východní Evropě mohla například upíra zabít do rakve vstřelená posvěcená kulka. Zbraň však musela být posvěcena způsobem, který je v souladu s náboženským přesvědčením lovce upírů. Lovcova víra v náboženskou moc tohoto předmětu by tak vlastně byla prodloužením lovcovy vůle.
VKLÁDÁNÍ SVATÝCH PĚDMĚTŮ DO RAKVE:
V Evropě, obzvláště pak v ortodoxních křesťanských zemích, je běžným zvykem pohřbívat mrtvého buďto se svatým obrázkem, nebo s křížkem, nebo s obojím. Původním smyslem tohoto zvyku bylo posvěcení mrtvoly tak, aby do ní nemohl vstoupit zlý duch. Ale stejně tak mohl spolu s tělem pohřbený svatý předmět fungovat jako překážka nedovolující mrtvému opustit rakev.
VKLÁDÁNÍ NEPOSVĚCENÝCH PŘEDMĚTŮ DO RAKVE:
V Evropě bývala těla často pohřbívána s předměty nacpanými do jejich úst. Mělo se za to, že tyto věci - počínaje česnekem a konče vejci - jsou schopny odvrátit zlé duchy. Někdy však bývaly věci vkládány mrtvole do úst naopak proto, aby duše zemřelého nemohla uniknout. To v případě, že by jejich duše měla jiné záměry, jako např. zdržovat se v okolí a trýznit živé. Hlava se svými otvory (z nichž nejdůležitějším byla ústa) byla pokládána za pojítko k duši skrze kterou mohli duchové do těla vstupovat anebo je opouštět.
VÍRA NA UPÍRY V EVROPĚ
Víra v upíry byla (a je) hojně rozšířena v mnoha částech světa, žádná jiná oblast na světě však nevydala tak rozsáhlou sbírku vampyrického vědění jako Evropa. Legendy o nemrtvých putovaly svobodně všemi možnými evropskými zeměmi, čímž dnes působí nesnáze, pokud jde o přesné určení původu vampýrské legendy.
Například v Řecku dodnes existují lidé, kteří věří na upíry. Konkrétně tento jejich tvor je znám jako "vrykolakas". Člověk se mohl stát vrykolakem skrze násilnou smrt či nedbale vykonaný pohřeb. V Řecku ovšem (jakož i u jiných ortodoxních národů) existovala také všeobecně rozšířená víra, že osoba vyhoštěná z církve nedojde po smrti klidu. Je tudíž zřejmé, že každý, nad kým vyslovil kněz tuto klatbu, stával se rovněž upírem. Zdá se, že vrykolakovi bylo předurčeno, aby napadal ty lidi, které znal ještě zaživa. Tento upír totiž často přicházel k domovům svých přátel a příbuzných, aby zvenčí volal jejich jména. Ke zničení vrykolaka bylo nutno použít tradičních metod, tedy prohnání dřevěného kůlu skrze tvora a odseknutí jeho hlavy. Po těchto úkonech někdy následovalo spálení těla. Příležitostně se také stávalo, že vědělo-li se o nemrtvém, že jde o původně exkomunikovaného, byla tato klatba knězem z vrykolaka sňata, čímž mu byl dán mír.
S Řeckem sousedící země jsou taktéž bohaté na vampyrický folklór. Bulhaři mají víru, která se velmi podobá tomu, čemu věří Řekové. Také zde povstávají upíři skrze násilnou smrt či neschopnost duše zemřelého nalézt klid. Příčinou zde mohl být i nedbale vykonaný pohřební rituál. Jakmile se zrodí "vapir" či "ubour" (záleží na oblasti) bude postrachem místních obyvatel tak dlouho dokud jej nezlikviduje "vampirdzhija" - bulharský lovec upírů. Někteří bývali odstraňováni pomocí dřevěného kůlu, jiní pak mohli být donuceni vstoupit do láhve s ikonou či svatým obrázkem.
V Rumunsku jsou upíři nazýváni "strigoi" či "strigoica" (mužský a ženský rod). Často jsou pokládáni za živé čarodějnice, které mohou opustit své tělo, kdykoli chtějí na někoho zaútočit. Tito živí upíři jsou nazýváni "strigoi vii". Naproti tomu nesmrtelní krev vysávající upíři jsou v této oblasti nazýváni "strigoi morti". Tito tvorové jsou tradičními upíry nejen proto, že v noci opouštějí své hroby a přiživují se na krvi živých, nýbrž také pro způsoby, jakými byli likvidováni. Rumuni věřili, že "strigoi morti" je možné česnekem udržet v bezpečné vzdálenosti, větévka divoké růže mu zabraňovala v opouštění hrobu a svaté symboly jej dokázaly zapudit. Samozřejmě, že preferovanými metodami bylo probodnutí kůlem a stětí. Z Rumunska také pochází víra v "nosferatu". Toto jméno bývá spojováno s krev vysávajícím upírem, jemuž je přisuzována schopnost mít sexuální styky s živými. Osoba je odsouzena stát se "nosferatu", pokud je nevlastním dítětem rodičů, kteří se narodili jako levobočci. K zlikvidování "nosferatu" jsou rovněž používány obvyklé evropské metody.
V Polsku a Rusku se setkáváme s folklórem, jehož součástí je i "upior" či "upyr". Oba tito tvorové disponují neobvyklým rysem, totiž že se potulují a útočí v době od poledne do půlnoci, což znamená, že přinejmenším polovina jejich aktivity spadá do denních hodin. Jejich neuhasitelná žízeň po krvi je však řadí mezi tradiční upíry. Oba tvorové bývají zneškodňováni tradičnímu evropskými způsoby, v Rusku však kromě toho bývala na "upyra", nalezeného ve své rakvi, vylévána svěcená voda.
Německý "nachtzehrer" se chová prakticky stejně jako "vrykolakas". Kromě toho však o něm bylo známo, že se přiživuje nejen na krvi živých, nýbrž i na tělech mrtvých.
Ve Velké Británii a Francii nenacházíme žádný významnější původní vampyrický folklór.
Ještě několik evropských zemí, o kterých nebyla zmínka, disponuje jistým druhem vampyrického folklóru, jsou si však v mnohém podobné s výše zmíněnými případy. Např. v Itálii existuje velice stará víra v živého upíra, který je nazýván "strega" a který se chová velmi podobně jako rumunský "strigoi vii".
Nyní si představme některé okultní či vědecké pohledy na problém vampyrismu. Tato vysvětlení je však možno aplikovat pouze na některé z případů a zdaleka neobjasňují existenci vampyrismu jako celku.
VAMPYRISMUS Z POHLEDU OKULTISTŮ
VÝZNAM KRVE
Jedním ze základních okultních principů je mystická moc krve. Funguje zde tzv. sympatetické pouto mezi krví a životem. Tato sympatetická pouta vznikají za předpokladu, že něco je možno použít k zastoupení něčeho jiného. Krev tedy zcela přirozeně zastupuje životní sílu, která je na ní závislá. Proto může upír použít v krvi ukrytou energii k tomu, aby udržoval při "životě" svoje tělo.
VAMPYRISMUS JAKO ASTRÁLNÍ JEV
Okultisté věří, že astrální těla určitých lidí mohou být po jejich smrti fixována na hrob, kde odpočívají, a že mohou vykonávat jakési výlety za získáním vitální síly živých, aby prodloužili svou záhrobní existenci. Mohou se však pohybovat jen ve formě astrálního těla. To by také vysvětlovalo záhadu, jak upír povstane z rakve, aniž by při tom rozrušil půdu. Jsou to obvykle lidé, kteří velmi lpěli na životě, měli nějaké silné sklony a vazby na pozemský život, od něhož se nemohou odpoutat.
NEOKULTNÍ VYSVĚTLENÍ
PORFYRIE
Existenci vampyrismu, lépe řečeno jeho hmotnou formu vzala na vědomí i věda a označila ji názvem "porfyrie". Termín porfyrie označuje metabolickou poruchu krve, jejímž důsledkem je nadměrný únik železa z organismu. Je to velice vzácná vrozená odlišnost genetického původu, která způsobuje mimořádnou citlivost na sluneční světlo. Delší pobyt na slunci zapříčiní patologické změny pokožky a její poškození, dále mimořádný a nadměrný vývoj ochlupení (a to i na obličeji a na rukou) a červené nebo červenohnědé zbarvení zubů. Dochází k prudké a nenadálé látkové přeměně organismu, která je doprovázena červenou močí a poruchami nervového systému. Porfyrie se lečí transfuzí krve a vstřikováním hemu - jedné ze složek krevního barviva. Po doplnění chybějících látek do organismu nastane opět prudká změna a návrat ke zdánlivému normálu. Ve středověku, kdy se málo cestovalo a byly časté sňatky mezi příbuznými, vznikala v některých oblastech celá centra "vampýrské" porfyrie.
"RENFIELDŮV SYNDROM"
Existují jedinci, kteří se již narodili s určitou psychickou potřebou pít krev. Jedná se o duševní poruchu, která je v současnosti označována jako "Renfieldův syndrom". Tuto poruchu lze na člověku vysledovat již v raném věku. Dítě, které je ji postiženo, bývá často přistiženo při vysávání krve z poranění, ať již vlastního nebo jiného dítěte. S tím, jak porucha postupuje, je jedinec jakmile dospěje, schopný zajít tak daleko, že se pro žádanou krev vloupe i do krevní banky.
NEZNALOST ANATOMIE
Zdánlivě nepřirozený vzhled "upírů" nalezených v rakvi můžeme v některých případech vysvětlit neznalostí anatomie tehdejších lovců upírů. Ti v minulých dobách neměli tutéž znalost medicíny, kterou máme my dnes. Když tedy exhumovali těla a vyjadřovali se k jejich vzezření, neměli de facto vůbec nic, s čím by tento jejich fyzický stav mohli porovnat. K tomuto nedostatku vědomostí si přidejme různá pověrečná přesvědčení těchto badatelů a zpochybnění jejich úsudku bude velice snadné.
Lovci upírů často překvapovala absence rozkladu pohřbeného těla, což je utvrdilo v názoru, že před sebou mají upíra. Pro tento dojem však existuje vysvětlení. Když se rozkládá mrtvola, mění se stav její tkáně. Někdy může i odpadnout svrchní vrstva pokožky, přičemž vnitřní vrstva mívá často na pohled narudlou barvu a nezasvěcenému může připomínat "novou pokožku". Během rozkladu se v mrtvole vytvářejí plyny, které jsou příčinou toho, že tělo začíná otékat. Pakliže je toto otékání pozorováno ve svých raných nebo naopak pozdních stádiích, mívá tělo vzezření poměrně celistvé. Starší zemřelá osoba tak může na pohled i omládnout, poněvadž jí jakoby zmizí vrásky a skvrny. A jelikož lovci pravděpodobně neočekávali, že najdou něco víc než kosti, mohla jim mírně opuchlá mrtvola připadat jako živá.

Kam dál